Desatero přikázání
První přikázání
Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh! Nebudeš míti jiných Bohů mimo mne!
Kdo dovede tato slova správně čísti, uzří v nich již odsouzení mnohých. Těch, kteří nedbají tohoto nejpřednějšího přikázání.
„Nebudeš míti jiných Bohů!“ Tak mnohý představuje si těmito slovy příliš málo. Učinil si to příliš snadným! Považuje za modloslužebníky v prvé řadě ony lidi, kteří klekají před řadou postav, vyřezaných ze dřeva, z nichž každá jednotlivá představuje určitého boha. Myslí snad i na zbožňovatele ďábla a podobné zbloudilce, na které v nejlepším případě vzpomíná se soustrastí. Nemyslí však při tom na sebe. Jen se jednou klidně na sebe podívejte a zkoumejte se, nepatříte-li snad přece také k nim.
Jeden má dítě, které jest mu vskutku nade vše. Dovedl by pro ně přinésti každou oběť a zapomíná pro ně na vše ostatní. Jiný staví nade vše pozemský požitek a při nejlepší vůli nebyl by ani schopen obětovati tento požitek za cokoliv, kdyby opravdu k němu někdo přišel s takovým požadavkem a dopřál mu svobodné rozhodnutí. Třetí opět miluje peníze, čtvrtý ženu, pátý moc, jiný světská vyznamenání a všichni ve všem na konec jen … sama sebe!
To jest modloslužba v pravém smyslu! Před tou varuje první přikázání! Zapovídá ji! A běda tomu, kdo není doslova poslušen přikázání! Toto přestoupení mstí se ihned tím, že takový člověk zůstává stále připoután k zemi, jakmile přejde do jemnohmotné říše. Ve skutečnosti se však připoutal k zemi sám. Tím, že lpěl na něčem, co patří na zemi! Zdržuje se tím od dalšího vzestupu, ztrácí poskytnutý mu k tomu čas a uvádí se tak do nebezpečí, že nevyjde zavčas z jemnohmotné říše vzkříšením do světlé říše volných duchů. Bude pak spolustržen do neodvratného rozkladu veškeré hmotnosti, který slouží k jejímu vzkříšení a znovuutvoření. To jest však pro lidskou duši jemnohmotná a duchovní smrt všeho osobního uvědomění a tím i zničení jeho formy i jeho jména pro věčnost!
Před tímto strašlivým koncem má chrániti poslušnost přikázání! Jest to přikázání nejvznešenější, protože jest člověku nejpotřebnější! Člověk jest bohužel příliš náchylným k tomu, aby se oddal nějaké zálibě, která ho na konec zotročí! U čeho však připustí, aby se mu to stalo zálibou, z toho si pak utvoří zlaté tele, jež staví na nejvyšší místo a tím učiní z něho modlu nebo bůžka vedle svého Boha, ba velmi často i nad Něho!
Jest však bohužel až příliš mnoho „zálib“, jež si člověk vytvořil a v největší bezstarostnosti si rád osvojuje! Jak jsem již uvedl, jest záliba oblíbení si čehosi pozemského! Je jich ovšem ještě mnohem více. Ale kdo si svojil nějakou zálibu, ten na ní „lpí“. Když přechází pak do záhrobí k dalšímu svému vývoji, lpí na hrubohmotném a nemůže se tak lehce odtrhnout. Jest tedy brzděn, zdržován! Může se to také nazvati kletbou, která na něm ulpí. Postup jest vždy týž, nechť se slovy projevuje jakýmkoliv způsobem.
Kdo však v pozemském bytí staví Boha nade vše, nejen ve své představě nebo jen ve slovech, ale v cítění, tedy opravdově a ryze v úctyplné lásce, která ho poutá jako k zálibě, ten touto vázaností bude ihned usilovati do výše, jakmile se ocitne v záhrobí. Neboť bere tam s sebou úctu a lásku k Bohu, a ta ho udržuje a konečně nese až do jeho blízkosti, do ráje, do prvotního stvoření, do sídla čistých, ode všech břemen osvobozených duchů, jichž náklonnost vede jen k Boží čisté Pravdě.
Dbejte proto přísně na zachovávání tohoto přikázání. Uchráníte se tak od mnohých nepříznivých ran osudu, na jejichž odčinění by vám již nezbylo dosti času.
Druhé přikázání
Nevezmeš jméno Hospodina, Boha svého nadarmo!
Jméno probouzí a soustřeďuje v člověku pojem! Kdo hanobí jméno a odvažuje se je znehodnocovati, znehodnocuje tím pojem! Buďte toho pamětlivi v každou dobu!
Tohoto jasného přikázání Páně dbá se však nejméně ze všech deseti přikázání. Přestupuje se tedy nejvíce. Tisíceronásobné jsou způsoby těchto nevážností. I když se člověk domnívá, že mnohá taková přestoupení jsou zcela nevinná, že jsou to jen lehká rčení, zůstává to přece přestoupením tohoto ostře vyznačeného přikázání. Jsou to právě tyto tisíceré, domněle jen nevinné nevážnosti, které snižují svaté jméno Boží a tím pojem Boha, jenž jest vždy těsně spojen se jménem. Zbavují ho před lidmi, ba již před dětmi jeho svatosti, špiní jeho nedotknutelnost zevšedněním a strhováním do všeobecného mluvení! Lidé se neštítí zacházeti zde až do směšnosti. Nechci uváděti některé z mnohých takových rčení, neboť k tomu jest jméno příliš vznešené! Jest však třeba každému člověku, aby si toho všímal jen jeden den, a bude zděšen nad nesmírným nahromaděním přestoupení druhého přikázání lidmi obojího pohlaví, velikými i malými až po děti, sotva schopné vytvořiti správnou větu. Neboť jak zpívali staří, tak cvrlikají mladí! Proto právě jest snižování Boha často to první, čemu se mládež učí ve zdánlivě tak nevinném přestupování Božího přikázání!
Ale v účinku jest to nejhorší ze všech přestoupení. Jest přímo zhoubně rozšířeno mezi vším lidstvem, nejen u křesťanů, ale i u mohamedánů, židů a budhistů. Všude se to slyší až do omrzení! Čím může pak člověku býti ještě jméno „Bůh“? Jest znehodnoceno, nemá ani tolik vážnosti, jako nejmenší ze všech penízů! Jest na tom hůře než obnošený šat. A člověk, který jinak chce býti tak moudrým, má to za nevinné a hřeší tím více než stokráte za den! Kde zůstává rozvaha! Kde nejmenší hnutí citů! I vy jste proti tomu příliš otupeni. Posloucháte klidně, když nejsvětější ze všech pojmů je tak strhován do špíny všednosti! Ale nemylte se! Dlužnická položka v záhrobí jest tím nemilosrdně zatížena u každého, kdo tak hřešil! A není tak lehko odpykati právě toto. Jsou tu dalekosáhlé špatné následky, které se vymstí do třetího a čtvrtého kolena, neobjeví-li se v této řadě jednou člověk, který v tom přijde k poznání a učiní přítrž tomuto zlému řádění.
Snažte se tedy v důvěrných svých kruzích potírati tento škodlivý zvyk. Především však přestřihněte nitky vlastní karmy se vší dosud zbylou energií, aby se dluh nestával již větším, než je. Nemyslete na lehké vyproštění, protože jste si při tom dosud nic zlého nemysleli! Škoda jest proto přesně tatáž! A hřích proti přikázání trvá bezpodmínečně! Vždyť jste to dobře věděli. Jestli jste se nesnažili dosti si ujasniti jeho dosah, jest to vaše vina! Proto se vám také nic neodpočte! Poslouchejte a jednejte, abyste byli schopni ještě zde na zemi mnohé odpykati.
Děsivé jest jinak bahno, které vás očekává až přijdete do záhrobí. Jako překážka položí se vám na cestu ke vzestupu.
Avšak nejen jednotlivci, nýbrž i úřady projevovaly otevřeně po mnohá staletí odpor proti tomuto přikázání i proti slovu Božímu, protože na lidech vynucovali mocí přísahy a nutili je, aby přestupovali přikázání, hrozíce jim těžkými pozemskými tresty, nevyhoví-li jejich žádosti. Ale záhrobní trest jest mnohem těžší a stihne všechny, kdo přísahu vyžadovali. Nestihne ty, kdo pod nátlakem přísahati museli. Také Kristus výslovně opakoval: „Vaše řeč budiž ano nebo ne. Co nad to jest, od zlého jest.“
Úřady měly přece moc, aby slovům ano nebo ne dodaly rozhodující vážnosti. Falešné výpovědi před soudem mohly přece trestati právě tak, jako křivou přísahu! Tím by povýšili hodnotu a váhu těchto slov na onen stupeň, jaký potřebovaly pro rozsudek. Nebylo třeba nutit lidi násilím ku přestoupení Božího přikázání! Zato se jim dostane rozsudku v záhrobí. Ostřejšího a přísnějšího ve zvratném působení, než si kdy představovali. Před tím není uniknutí!
Ještě hůře počínaly si však církve a jejich zástupci, kteří se dovolávali Boha a podrobovali při tom bližní nejhorším mukám a konečně za opětovného dovolávání se Boha je upalovali, když tito nešťastníci dřívější muka přestáli. Všeobecně známý a svou ukrutností pověstný římský císař Nero nebyl ve svém mučení křesťanů tak zlý a odsouzeníhodný jako katolická církev se svým nesmírným rejstříkem hříchů proti Božím zákonům! Předně tolik nemučil a nevraždil. Nedovolával se při tom také pokrytecky Boha, což bylo u církve při tomto způsobu nutně největším rouháním se Bohu, jaké jen je možné u člověka!
Není nic platno, že tytéž církve dnes odsuzují, čím se tehdy – bohužel až příliš dlouho – prohřešovaly. Nezanechaly toho dobrovolně!
A ještě dnes neděje se to o mnoho jinak v nepřátelském napadání. Jest to pouze v tišší a modernější formě! I zde změnila se časem jen forma, ne živé jádro! A jedině toto jádro, které se tak rádo skrývá, platí před Božím soudem. Nikdy zevnější forma!
A tato dnešní, jen zdánlivě nevinná forma zrodila se z téže nevýslovné pýchy ducha zástupců všech církví jako tehdy. Kde není zavržení hodná pýcha, tam najde se prázdná domýšlivost, která se opírá o pozemskou moc církví. Z těchto nectností rodí se velmi často bezdůvodné nepřátelství, spojené se světskou vypočítavostí na rozšíření vlivu, ba dokonce touha po světově politickém významu.
To vše děje se se jménem „Boha“ na rtech! Mohl bych zvolati znovu, jako kdysi Syn Boží: „Svým chováním proměnili jste domy Otce mého v peleš lotrovskou, aby byly ke cti vám! Jmenujete se sluhy Syna Božího, ale stali jste se sluhy své pýchy!“
Každý katolík má se před Bohem za mnohem lepšího než protestant, ačkoliv k tomu není nejmenšího důvodu. Každý protestant má se za více vědoucího, pokročilejšího a tím svému Bohu bližšího než katolík. A takoví jsou ti, kdo tvrdí, že jsou stoupenci Kristovi a že se vzdělávají podle jeho slova.
Obě strany jsou bláhové. Opírají se o cosi, co před Boží vůlí nic neplatí! Právě takovíto lidé hřeší mnohem více proti druhému Božímu přikázání, než stoupenci jiných náboženství. Neboť berou jméno Boží nadarmo nejen slovy, ale skutkem a celým způsobem svého života i při tak zvaných bohoslužbách. Poskytují každému myslícímu a dobře pozorujícímu jen odstrašující příklad bezobsažných forem a prázdného myšlení. Právě v té bezmezné domýšlivosti, že hledí sobě i okolí namluvit, jako by před jinověrci měli již zajištěné místo v nebi, hanobí nejvíce pojem Boha! Zevnějšek církevních obyčejů, křest a tak mnohé jiné, to neznamená nic! Jen vnitřnímu člověku jest postaviti se před soud! To si pamatujte, vy pyšní! O takových bylo již zvěstováno, že v den soudu, domýšliví na sebe, půjdou hrdě s prapory a skvělými rouchy, aby radostně vzali odměnu. Ale nedojdou nikdy do říše ducha, k nohám Božího trůnu, protože se jim dostane odměny, která jim patří, než tam dojdou. Ledový dech smete je jako bezcenné plevy, neboť jim chybí čistá pokora v nitru a pravá láska k bližnímu!
Ve způsobu svého života berou nejhorším způsobem jméno Boží nadarmo a jsou největšími přestupovateli druhého přikázání!
Všichni sloužili Luciferu, ne Bohu! A posmívají se tím všem přikázáním Božím! Od prvního až do posledního! Převážně však tomuto druhému, jehož přestoupení jest nejčernějším poskvrněním pojmu Boha ve jménu!
Střeste se přecházeti i nadále lehkovážně přes toto přikázání! Dbejte přísně na sebe i na své okolí! Považte, že plníte-li věrně devět přikázání a nedbáte jednoho z nich, jste přece na konec ztraceni! Když bylo přikázání Bohem dáno, jest v tom již důkaz, že se nesmí bráti na lehkou váhu, že musí býti plněno v nezbytné nutnosti! Jinak by vám bylo nebývalo dáno.
Neodvažujte se modlit, nejste-li schopni celou duší povznášeti se spolu ve slovech a chraňte se státi proti svému Bohu jako bezmyšlenkovití žvanilové. Tím byste se před ním provinili zneužitím jeho jména! Rozmyslete se dobře, než Boha o něco prosíte, je-li toho naléhavě třeba! Nezapleťte se do formálních modliteb, jak se ze zvyku odbreptávají ve všech náboženských úkonech. Není to jen zneužití, ale rouhání se jménu Božímu! V radosti nebo v tísni zůstává vroucí cit beze slov mnohem cennějším, než tisíc slovních modliteb, i když tento cit trvá jen zlomek okamžiku! Takový cit je pak vždycky pravý a není pokrytectvím! Proto také není zneužitím pojmu Boha. Je to svatý okamžik, když se lidský duch s prosbou nebo s díky chce vrhnouti před stupně Božího trůnu! To se nesmí nikdy státi breptáním ze zvyku! Ani v ústech sluhů církve!
Člověk, který dovede užívati jména Božího při všech možných i nemožných denních příležitostech, neměl nikdy nejmenšího tušení o pojmu Boha! Jest zvíře a ne člověk! Neboť lidský duch musí míti schopnost cítiti v sobě tušení Boha, i když je to jen jednou v jeho pozemském životě! Ale toto jedenkráte stačilo by samo, aby mu vzalo veškerou chuť k lehkovážnému přestoupení druhého přikázání! Bude pak věčně míti v sobě potřebu, aby jméno „Bůh“ vyslovoval jen na kolenou v nejvyšší čistotě celého svého nitra!
Kdo toho nemá, jest dalek toho, aby byl hoden jen Božího slova, tím méně, aby vešel do království Božího a těšil se z jeho oblažující blízkosti! Z toho důvodu se také zapovídá vytvářeti si obraz Boha Otce podle lidského smyslu! Každý pokus o to musí vésti jen k žalostnému zlehčení, protože ani lidský duch, ani lidská ruka nejsou uschopněny, aby visionářsky zřeli i tu nejmenší část skutečnosti a zachytili ji pozemsky v obrazech! Největší umělecké dílo mohlo by znamenati jen hluboké snížení. Jedině oko naznačuje vše ve svém nevýslovném záření. Tak vznešenou jest pro vás nepochopitelná velikost, již zahrnujete ve slově „Bůh“ a kterou se v lehkomyslné opovážlivosti osmělujete často používati jako nejvšednější z prázdných a bezmyšlenkovitých rčení! Bude vám skládati účty z tohoto vašeho konání!
Třetí přikázání
Pomni, abys den sváteční světil!
Kdo si dá práci, aby procítil přikázání! Vidíme-li děti i dospělé, jak lehkovážně zacházejí s přikázáními svého Boha, musí každého vážně myslícího člověka pojmouti hrůza. Učí se přikázáním ve škole a povrchně je odříkávají. Člověk je rád, když si osvojil znění slov a že je dovede opakovati, pokud je u něho obava, že se ho někdo na to zeptá. Vyjde-li pak ze školy do praktického života, zapomene brzo i toto znění a tím i smysl. Je to nejlepší důkaz, že ho vůbec skutečně nezajímalo, co jeho Pán a Bůh od něho žádá. Ale Bůh ve skutečnosti nežádá, ale dává v lásce všem lidem to, co nutně potřebují! Ze Světla bylo pozorováno, jak velice lidé zbloudili. Proto jim Bůh jako vychovatel ukázal věrně cestu, která je vede k věčnému bytí ve světlé říši ducha, tedy k jejich štěstí. Neposlušnost musí vésti k neštěstí a zkáze lidí. Proto není vlastně správné, mluví-li se o přikázáních. Jsou to spíše dobře míněné rady, ukazovatelé správné cesty hmotností. Poznati tuto hmotnost přáli si lidští duchové sami. Ale na člověka nemá ani tato krásná myšlenka účinku. Doslova se příliš zavrtal do vlastních myšlenkových pochodů a nechce dále viděti ani slyšeti nic kromě toho, co sám si sestrojil ve svých názorech, vytesaných jeho malým pozemským věděním. Necítí, jak jej hmotnost unáší stále dále, vždy dále až k hranici, kde jest pro něho naposled „buďto – anebo“ jako ono rozhodnutí, které zůstává nyní rozhodujícím pro jeho celé bytí. Podle tohoto rozhodnutí musí jíti zvolenou cestou až do konce, aniž by se ještě mohl vrátit zpět. I když mu konečně ještě přijde poznání. Přichází pak již pozdě a přispívá k tomu, aby zvýšilo jeho muka.
Aby zde pomohl a člověku přes jeho zbloudění umožnil ještě včasné poznání, dal Bůh lidem třetí přikázání, radu, aby světili den sváteční. Plněním tohoto přikázání byla by v každém člověku vznikla během doby znenáhla touha usilovati ke Světlu. S touto touhou byla by se konečně objevila a ukázala i cesta, která by ho vedla vzhůru ke splnění jeho přání, která zatím stálým zesilováním zhustila se v modlitbu. Pak byl by stál při obratu světů člověk jinak než teď! Produchovnělý, zralý pro tu říši, která musí teď přijít.
Slyšte tedy a jednejte, aby vám plnění přikázání razilo cestu. Pomni, abys den sváteční světil! Ty! Zcela zřetelně stojí v těchto slovech, že ty máš dáti svátečnímu dnu posvěcení a učiniti ho pro sebe svatým! Sváteční den jest sváteční hodina, kdy odpočíváš od práce, kterou ti ukládá tvá cesta na zemi. Ale nedáváš sváteční hodině a chvílím odpočinku žádného posvěcení, když chceš při tom pěstovati jen své tělo. Nebo když hledáš rozptýlení hrou, pitím nebo tancem. Sváteční hodina má tě vésti k tomu, aby ses zahloubal do svého myšlení a cítění, abys přehlédl svůj dosavadní pozemský život, především pak vždy uplynulé všední dny posledního týdne a bral z toho užitek pro svou budoucnost. Šest dní možno vždy přehlédnouti. Co trvá déle, snadno se zapomíná. Může se při tom stát, že se tvé cítění zvolna ponese do výše a ty se staneš hledatelem Pravdy. Jsi-li skutečně hledatel, ukáže se ti také cesta. Tak jako zde na zemi po nové, dosud ti neznámé cestě jdeš jen zkoumavě, bádavě, tak máš také na nových duchovních cestách, jež se ti otvírají, jíti bedlivě krok za krokem, abys uchoval vždy pevnou půdu pod nohama. Nesmíš skákat, protože by ses vydával nebezpečí pádu. Takovým myšlením a cítěním ve svátečních hodinách svého pozemského života nikdy ničeho neztratíš, nýbrž jen získáš.
Chozením do kostela nesvětí nikdo sváteční hodiny, nechce-li pak také v době odpočinku přemýšleti o tom, co tam slyšel, aby to správně v sebe přijal a v tom žil. Kněz nemůže ti posvětit tvůj den, neučiníš-li to sám ze sebe. Uvažuj vždy znovu, je-li vlastní smysl slova Božího vždy zcela v souhlase s tvým jednáním. Tímto způsobem jest pak sváteční den tebou posvěcen, neboť klidným zahloubáním dostalo se mu toho obsahu, jaký míti má a pro který byl ustanoven. Každý svátek stává se tak mezníkem na tvé cestě, který propůjčí dnům tvé hrubohmotné činnosti tu hodnotu, kterou mají míti pro zralost tvé duše. Neprožil jsi jich pak nadarmo a jdeš trvale kupředu. Posvětit neznamená promarnit. Jakmile to zmeškáš, zmeškáš svůj čas, který ti byl dán k uzrávání. Po obratu světů, který vás nyní zvolna obklopuje svými paprsky, jest dána již jen krátká doba, abyste dohonili zameškané. Ovšem v předpokladu, že na to vynaložíte veškerou svou zbylou sílu. Svěťte proto den sváteční! Buď ve svém domě, nebo ještě lépe v přírodě, která vám napomáhá, abyste v myšlení i cítění byli bdělými! Plňte tím přikázání Páně. Jest to k vašemu prospěchu!
Čtvrté přikázání
Cti otce a matku!
Toto přikázání dal kdysi Bůh lidstvu teprve prostřednictvím Mojžíše. Ale ono vyvolalo nevýslovné duševní boje. Jak mnohé dítě, jak mnohý dospělý těžce bojovali, aby neporušili nejhrubším způsobem právě toto přikázání. Jak může dítě ctíti otce, který se snižuje na opilce, nebo matku, která zle ztrpčuje dny otci i celému domu svými rozmary, svou nezkrocenou povahou a nedostatkem sebekázně. Znemožňuje tak mnohým vznik klidné nálady! Může dítě ctít rodiče, když slyší, že si navzájem hrubě nadávají, že se podvádějí nebo se perou? Mnohý manželský výjev zavinil, že toto přikázání bylo dětem mukou a znemožňoval jeho plnění. Bylo by to konečně jen pokrytectví, kdyby dítě chtělo tvrdit, že ctí matku, když tato se chová vůči cizím lidem mnohem vlídněji než vůči svému muži, otci dítěte. Když pozoruje u ní sklon k povrchnosti a vidí, že v nejsměšnější marnivosti klesá na bezvolnou otrokyni každé módní pošetilosti, která se často nedá ani srovnat s pojmem vážného, vznešeného mateřství a ubírá krásu a vznešenost mateřské důstojnosti! … Kde má pak ještě dítě najít dobrovolnou úctu k matce?
Co jen všechno jest ve slově: „Matka!“ Ale co také vyžaduje! Dítě, které není ještě spoluotráveno, musí bezděčně pociťovat v sobě, že člověk zralého, vážného ducha nebude se moci nikdy odhodlat, aby své hrubohmotné tělo obnažoval jen kvůli módě. Jak může pak matka zůstati dítěti ještě svatou! Přirozená úcta klesá impulsivně na prázdnou formu povinnosti ze zvyku, nebo podle výchovy na samozřejmou společenskou zdvořilost, tedy pokrytectví, jemuž chybí každý vysoký vzlet duše. Právě ten vysoký vzlet, ve kterém je teplý život! Je pro dítě nepostradatelný a při dorůstání a vstupu do života provází ho jako bezpečný štít, chrání při pokušení všeho druhu a zůstává mu vnitřně mocným útočištěm, ocitne-li se kdy v nějakých pochybnostech. Až do vysokého stáří! Slovo „otec“ nebo „matka“ mělo by za všech dob vzbudit vřelý, upřímný cit, v němž vynoří se před duší obraz plný čistoty a důstojnosti, aby varoval nebo souhlasil jako vůdčí hvězda v celém pozemském životě!
A jaký poklad bere se každému dítěti, když svého otce nebo matku nemůže ctíti celou duší!
A přece podnětem pro tato duševní muka jest jen nesprávné lidské pojetí čtvrtého přikázání. Dosavadní názor, který omezoval smysl a činil ho jednostranným, byl nesprávný. Co Bůh poslal, nemůže býti jednostranným. Ještě nesprávnějším však bylo, že se toto přikázání znetvořilo a mělo býti opraveno a podle lidského měřítka zformováno ještě zdůrazněním: Cti otce svého a matku svou! Tím se vše zosobnilo. To muselo vésti k omylům, protože přikázání ve správné formě zní jen: Cti otce a matku!
Nemíní tedy jednotlivé určité osoby, jichž druh nelze předen stanoviti a předvídati. Něco tak protismyslného v Božských zákonech není. Bůh nežádá v žádném případě, aby se ctilo něco, co úcty nezasluhuje!
Toto přikázání místo osobnosti obsahuje naopak pojem otcovství a mateřství. Neobrací se tedy v první řadě na děti, ale na rodiče samotné, od nich žádá, aby měli v úctě otcovství a mateřství. Přikázání ukládá rodičům nezbytné povinnosti, aby si byli stále dokonale vědomi svého vznešeného úkolu a měli před očima zodpovědnost, v něm spočívající.
V záhrobí a ve Světle nežije se ve slovech, nýbrž v pojmech. Proto se stává, že při opětovném vypravování slovy lehce nastane omezení těchto pojmů, jak je zřejmo v tomto případě. Ale běda těm, kdo nedbali tohoto přikázání a nestarali se, aby je poznali v pravém smyslu. Neplatí jako výmluva, že dosud bylo namnoze jen špatně vykládáno a falešně procítěno. Následky nedodržení přikázání uplatnily se již při plození a při vstupu duše. Zcela jinak by bylo na zemi, kdyby lidé byli chápali a plnili toto důležité přikázání. Zcela jiné duše mohly tu přijíti ke vtělení, které by nemohly připustit úpadek mravnosti a morálky v takové míře, jak je tomu dnes! Pohleďte na vraždy, na pusté tance, na orgie, k nimž se dnes všechno stupňuje. Jako vrchol vítězství dusných výparů temna. A pohleďte na tu nepochopitelnou lhostejnost, s jakou se přijímá, ba podporuje tento úpadek jako něco správného, ba jako něco, co tu bylo vždy.
Kde jest člověk, který se snaží správně poznávati vůli Boží, který hledí ve vysokém vzletu chápati obsáhlou velikost, místo aby stále a stále tuto velikou vůli svévolně vtěsnával do ubohého omezení pozemského mozku, který učinil chrámem rozumu? Sám si tím klopí zrak k zemi jako otrok, který chodí v poutech, místo aby upíral rozšířený pohled radostně vzhůru, kde by se setkal s paprskem poznání.
Což nevidíte, jak uboze se stavíte proti každému pochopení všeho, co vám přichází ze Světla? Nechť jsou to přikázání, zaslíbení, poselství Kristovo nebo i celé stvoření! Nic nechcete viděti, nic poznati! Ani se nesnažíte něčemu skutečně rozuměti! Neberete to tak, jak to je, ale snažíte se křečovitě vždy znovu všecko přeformovat do nízkých názorů, jimž jste se oddávali po tisíciletí. Osvoboďte se konečně z těchto tradic. Vždyť síla k tomu jest vám k službám. V každém okamžiku. Není vám při tom třeba přinášet oběti. Musíte to svrhnout jedním trhnutím, jediným činem vůle! Nic si z toho nesmíte zamilovaně ponechávat. Jakmile usilujete najít přechod, nezbavíte se dosavadního nikdy. Vždy vás to potáhne příliš zpět. Může to pro vás býti lehké, odloučíte-li všechno staré jediným řezem a předstoupíte tím před nové bez starého břemene. Jen pak otevře se vám brána. Jinak zůstává pevně uzavřena. K tomu jest zapotřebí jen skutečně vážného chtění. Jest to děj jednoho okamžiku. Právě jako probuzení ze spánku. Nepozdvihnete-li se ihned z lůžka, znavíte se opět a radost z nového denního díla ochabne, neztratí-li se docela.
Cti otce a matku! To si učiňte svatým přikázáním. Přiveďte ke cti otcovství a mateřství. Kdopak dnes ještě ví, jaká jest v nich velká důstojnost a jaká moc k zušlechtění lidstva! To měli by si ujasnit lidé, kteří se dnes na zemi spojují. Pak bude také každé manželství skutečně manželstvím, zakotveným v duchovnu! A všichni otcové a matky budou podle Božských zákonů cti hodni!
Pro děti bude toto přikázání skrze jejich rodiče svatým a živým. Nebudou moci vůbec jinak, než ctíti otce a matku z celé duše. Nechť jsou tyto děti jakkoliv uzpůsobeny. Budou již nuceny skutečností druhu a způsobu rodičů. Běda pak těm dětem, které neplní přikázání dokonale. Bude jim uložena těžká karma. Pak je k ní také dán plný podklad. Ale poslušnost stane se ve zvratném působení samozřejmostí, radostí a potřebou. Proto jděte a dbejte přikázání Božích opravdověji než dosud. To jest dbejte jich a plňte je, abyste byli šťastni! –
Páté přikázání
Nezabiješ!
Udeř se v prsa, člověče a zvolej hlasitě, že nejsi vrahem! Neboť zabíjet znamená vraždit a podle tvého přesvědčení jsi přikázání Páně nikdy nepřestoupil. Hrdě můžeš předstoupiti před Boha a můžeš bez bázně a chvění nadějně patřit, až se rozevře právě, tato stránka knihy tvého života.
Ale uvážil jsi při tom někdy, že je také ubíjení? A že ubíjet jest totéž jako zabíjet?
Není v tom rozdílu. Děláš ho jen ty svým způsobem výrazu, svou řečí. Neboť přikázání nepraví jednostranně: Nezabiješ hrubohmotný pozemský život! Praví ve velkém rozsahu zkrátka: Nezabiješ!
Měl na příklad otec syna. Malicherná pozemská ctižádost hnala otce k tomu, že nutil syna za každou cenu studovat. Ale v tomto synovi spočívaly vlohy, které ho nutkaly, aby dělal cosi jiného, v čem mu studie nemohly nijak prospět. Tu bylo zcela přirozeno, že syn necítil ke studiu nejmenší chuti a přes všechno donucování nebyl schopen věnovati mu radostně své síly. Syn však byl poslušný. Namáhal se na úkor zdraví, aby splnil vůli otcovu. Ale protože to bylo proti jeho přirozenosti, proti vlohám, které měl v sobě, bylo samozřejmo, že tím trpělo i jeho tělo. Nechci zde příklad sledovat dále. Opakuje se v pozemském bytí tak často, že takových případů je statisíce, ba ještě více. Jest však nezvratno, že otec snažil se zde svou ctižádostí nebo zatvrzelostí v synovi ubíti něco, co mu bylo dáno k vývoji na zemi! V mnoha případech podaří se to také skutečně ubít, protože v pozdější době je vývoj stěží ještě možný. Zdravá hlavní síla k vývoji byla zlomena v nejlepším čase a byla lehkovážně vyplýtvána na věci, jež byly cizí hochově povaze.
Otec se tím těžce prohřešil proti přikázání: Nezabiješ! Nehledě k tomu, že svým počínáním zadržel cosi lidstvu, co snad pomocí chlapce mohlo býti k velikému užitku. Měl přece uvážit, že hoch jest sice duchovně spřízněn s otcem nebo matkou nebo jím býti může, nicméně však před Stvořitelem zůstává vlastní osobností, která je povinna rozvíjeti ke svému prospěchu dary, které obdržela pro tuto zemi. Snad mu bylo i Boží milostí dopřáno, aby odpykal těžkou karmu. Snad měl býti vynálezcem něčeho, co by v určitém smyslu přineslo lidstvu veliký užitek. Těžce doléhá tato vina zmaření a překažení zcela zvlášť na otce nebo matku, kteří své malé pozemské názory kladli přes velké osudové niti a tím zneužili své rodičovské moci.
Nejinak jest tomu v případě, když rodiče při sňatcích svých dětí uplatňují malicherné světské výpočty svého rozumu. Tak často dusí se tu bezohledně nejušlechtilejší cit jejich dítěte! Snad se dítěti poskytne pozemská bezstarostnost, ale současně také neštěstí duše, které je pro život dítěte důležitější než všechny peníze a statky.
Rodiče nesmí ovšem povolovat každému snu nebo přání dítěte. Tím by neplnili své rodičovské povinnosti. Vyžaduje se však vážná zkouška, která nesmí nikdy býti pozemsky jednostrannou. Ale právě této zkoušky nesobeckým způsobem používají rodiče zřídka nebo vůbec nikdy. Tak jest tisíce druhů takových případů. Není třeba více o tom mluvit. Přemýšlejte o tom sami, abyste se neprohřešili proti tomuto těžce závažnému slovu Božímu v přikázání! Otevřou se vám při tom netušené cesty!
Ale také dítě může rodičům zmařit oprávněné naděje! Když nevyvíjí v sobě dary, tak jak je třeba, aby dospělo k něčemu velikému. Zvláště když mu rodiče vyjdou vstříc a nechají dítěti samotnému zvoliti si cestu, jakou si vyžádalo. I tu pak dochází k ubití ušlechtilých citů u jeho rodičů a dítě přestoupilo přikázání hrubým způsobem!
Rovněž když člověk zklame nějak pravé přátelství nebo věnovanou mu důvěru. Tím zraňuje a zabíjí v druhém něco, v čem je skutečný život! Jest to provinění proti slovu Božímu: Nezabiješ! Přinese mu zlý osud, který musí odpykat!
Vidíte, že všechna přikázání jsou nejlepšími přáteli lidí, aby je věrně chránila před zlem a utrpením! Proto je milujte a važte si jich jako pokladu, jehož střežení přináší vám jen radost!
Šesté přikázání
Nezcizoložíš!
Již to, že jest ještě jedno přikázání, které zní „Nepožádáš manželky bližního svého“, ukazuje, jak málo se tímto šestým přikázáním míní to, co v něm spatřuje pozemský zákon.
„Nezcizoložíš“ může také zníti „Neporušíš klidu manželství“! Klidem rozumí se ovšem soulad. To zároveň podmiňuje, jak má býti manželství vůbec utvořeno. Vždyť tam, kde není co rušit nebo ničit, nemá platnosti ani přikázání, které se neřídí podle pozemských pojetí a určení, ale podle vůle Boží.
Manželství jest tedy jen tam, kde panuje soulad a mír jako něco samozřejmého. Kde jeden snaží se žíti jen pro druhého a dělat mu radost. Jednostrannost a tak svádějící vražedná nuda jsou při tom předem a navždy úplně vyloučeny, tak jako nebezpečná touha po rozptýlení nebo domněnka nepochopení! To jsou vražedné nástroje pro každé štěstí! Právě tato zla nemohou se vůbec objevit v pravém manželství, kde jeden opravdu žije pro druhého. Neboť domněnka nepochopení a touha po rozptýlení jsou jen výsledky vysloveného sobectví, které hledí žít jenom pro sebe, ne však pro druhého!
Při pravé duševní lásce jest však vzájemné radostné odevzdání se něco zcela samozřejmého. Při tom je také zcela vyloučeno, že by některá strana vyšla zkrátka. Předpokladem ovšem jest, že stupeň vzdělání u těch, kdo se spojují, nevykazuje příliš velikou propast!
To je podmínka, kterou ve velikém vesmíru vyžaduje zákon přitažlivosti stejného druhu, který musí býti naplněn, má-li býti štěstí úplné.
Kde však není mír a soulad, tam nezaslouží manželství jména manželství. Ono jím pak také není. Jest to pak jen pozemské společenství, které jako takové nemá před Bohem ceny a nemůže také proto přinésti požehnání v tom smyslu, jak lze očekávati při pravém manželství.
V šestém přikázání jest tedy skutečné manželství podle vůle Boží přísným předpokladem! Jiné manželství chráněno není. Běda však tomu, kdo se jakýmkoliv způsobem opovažuje rušit pravé manželství! Jeho zdánlivé vítězství zde na zemi očekává ho pak v jemnohmotnosti ve zcela jiné podobě! Chtěl by před ní utéci pln zděšení, jakmile musí přejíti do jemnohmotné říše, kde je očekáván.
Porušení manželství v nejširším smyslu jest dokonce již tam, kde se stane pokus rozloučit dva skutečně se milující, jak to často rodiče dělají, když některá pozemská okolnost není zcela podle jejich přání! A běda ženě, běda muži, nechť jsou mladí nebo staří, když ze závisti nebo pohrávání si vědomě vnášejí nesvornost nebo dokonce rozvrat do takového páru! Čistá láska mezi dvěma lidmi má býti každému posvátnou. Má v něm budit úctu a vážnost, ale ne žádostivost! Ona jest pod ochranou Boží vůle!
Probouzí-li se pocit takové nečisté žádosti, nechť se člověk obrátí a rozhlédne jasným okem po těch lidech, kteří se dosud k nikomu duševně nepřipoutali.
Hledá-li vážně a s trpělivostí, jistě také najde člověka, který se k němu hodí způsobem, jak Bůh chce. S takovým pak také bude šťasten aniž uvalí na sebe vinu, která nikdy nemůže přinésti a poskytnouti štěstí!
Velikou chybou takových lidí často bývá, že se snaží následovati zpočátku slabé naléhání pocitu, násilím ho v sobě udržují a pěstují s vyumělkovanou fantastičností, až zesílí, naplní je a mučivě žene i ve hřích! Tisíce lidských duchů nemuselo by býti ztraceno, kdyby vždy jen chtěli dbáti na začátek. Tento začátek, nebyl-li vytvořen vypočítavostí rozumu, vzniká jen z laškování, jež je nedůstojno člověka a samo má původ ve zkažených zvycích rodinného a hlavně společenského pozemského života. To bývají často pravá tržiště ženitby, o nic čistší než nepokrytý obchod otroky na východě! Tam jest pařeniště zárodků cizoložství.
Chraňte se, rodičové, abyste se neprovinili na svých dětech hříchem rušení manželství z přílišné rozumové vypočítavosti! Nesčetní se v tom již zapletli! Jest zapotřebí mnoho úsilí, aby se z toho opět vyprostili! Děti, vy buďte opatrny, abyste se nestaly rušiteli míru mezi rodiči, jinak jste i vy vinny rušením manželství! Dobře si to rozmyslete! Jinak se činíte nepřáteli svého Boha. A není jediného takového nepřítele, který by na konec v nevýslovných mukách nepodlehl nutně zkáze, aniž Bůh k tomu hne prstem! Nikdy nemáš ničit mír a soulad mezi dvěma lidmi.
Vštip si to do srdce, aby to vždy varovně stálo před tvým duševním zrakem.
Sedmé přikázání
Nepokradeš!
Na zloděje se pohlíží jako na jednoho z nejopovrženíhodnějších tvorů. Zlodějem jest každý, kdo jinému bere něco z jeho majetku bez jeho svolení.
V tom jest vysvětlení. Aby byl člověk správně poslušen tohoto přikázání, nepotřebuje nic více, než jasně rozeznávat, co patří druhému! To není těžké, řekne si každý. A tím jest to odbyto. Není to jistě těžké, jako vůbec následování všech deseti přikázání, chce-li jen člověk doopravdy. Zůstává však při tom přece vždy podmínka, aby je člověk řádně znal. A právě to chybí mnohým. Uvážili jste někdy pro správné následování tohoto přikázání, co jest vlastně majetkem druhého, z něhož se nesmí nic vzít?
Jsou to jeho peníze, klenoty, šaty, snad i dům a statek s dobytkem a vším, co k tomu patří. Ale v přikázání nestojí, že se to týká jen hrubohmotného pozemského statku! Jsou hodnoty, které jsou mnohem drahocennější. K majetku člověka patří také ještě jeho pověst, veřejná vážnost, jeho myšlenky, jeho rázovitost. A hlavně důvěra, které se těší u jiných. Když ne u všech, tedy aspoň u jednotlivců. Jsme-li jednou tak daleko, bude mnohá duševní pýcha státi již poněkud malomyslněji proti tomuto přikázání. Taž se sám sebe: Nesnažil jsi se dosud nikdy – snad i v dobrém úmyslu – napomenutím k opatrnosti otřásti důvěrou, které se jistý člověk těší u druhých? Nesnažil jsi se snad ji docela podkopati? Tím jsi úplně podle pravidel okradl toho, jemuž ta důvěra platila! Vzal jsi mu ji! Nebo alespoň jsi se o to pokusil.
Okradl jsi svého bližního také v tom případě, když víš něco o jeho poměrech a bez jeho svolení šíříš tuto vědomost dále. Z toho můžeš poznat, jak těžce jsou zapleteni do kliček viny všichni ti lidé, kteří snaží se s takovými věcmi dělat obchody. Nebo provozují-li obchodně něco takového, jak to činí různé informační kanceláře. Toto samovolné zaplétání se všemi průvodními jevy této činnosti v trvalém překračování Božího přikázání vytváří tak ohromnou síť, že tito lidé nemohou se již nikdy vyplésti a jsou vydáni zavržení. Všichni jsou mnohem více obtíženi než hrubohmotní lupiči a zloději. Všichni ti, kdo takové „obchodníky“ podporují a jim v jejich činnosti napomáhají, jsou právě tak vinni jako přechovávači zlodějů. Každý přímo a poctivě myslící člověk, nechť již soukromník nebo obchodník, má právo a povinnost žádati od každého, kdo k němu přichází s nějakou prosbou, bezprostředně a přímo vysvětlení a je-li třeba i doklady. Podle nich se pak může rozhodnout, jak dalece s důvěrou může splnit jeho přání. Všechno jiné jest nezdravé a zavržení hodné.
Plnění tohoto přikázání má zároveň ten účinek, že se probouzí cit stále více a pěstují se jeho schopnosti. Člověku dostává se tím pravé znalosti lidí, které pozbyl jen z pohodlí. Ztrácí znenáhla vše mrtvé a strojové a stává se sám opět živým člověkem. Vznikají tak skutečné osobnosti, zatím co dnešní vypěstované masové zvíře „člověk“ musí se ztratit a vymizet.
Snažte se hluboce o tom přemýšlet a dbejte, abyste snad na konec nenašli na stránkách své dlužní knihy mnohé přestupky právě tohoto přikázání!
Osmé přikázání
Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!
Jestliže přepadneš a biješ některého ze svých spolubližních tak, že si odnáší rány a při tom ho snad ještě oloupíš, tu víš, že jsi ho poškodil a že propadáš světskému trestu. Při tom ani nemyslíš, že tím se také současně zaplétáš do nití zvratného působení, které nepodléhá žádné libovůli, ale rozuzluje se spravedlivě až do těch nejmenších hnutí duše, na které jsi vůbec nedbal a pro které vůbec nemáš citu. A toto zvratné působení není v žádné souvislosti se světským trestem, ale pracuje zcela neodvisle a tiše samo pro sebe. Lidský duch nemůže mu však nijak uniknout a nenachází již v celém stvoření místa, které by ho skrylo a chránilo.
Slyšíte-li o takovém surovém činu přepadnutí a násilného zranění, jste rozhořčeni. Trpí-li tím lidé vám blízcí, jste i polekáni a zděšeni! Ale málo vás rozruší, když někde slyšíte, že někdo nepřítomného člověka staví do špatného světla dovedně volenými zlomyslnými slovy, ba často jen i velmi výraznými posunky, které dávají více vytušit než lze vyjádřit slovy.
Ale pamatujte si: Hrubohmotný útok lze mnohem snáze napravit než útok na duši, která trpí podkopáváním pověsti.
Vyhýbejte se proto všem záškodníkům zlých, pomlouvačných úst, jako hrubohmotným vrahům!
Jsou právě tak vinni jako vrahové, ba velmi často ještě hůře! Jak málo mají soucitu s dušemi, jimi štvanými, tak málo bude jim pak v záhrobí podána ruka ku pomoci, až o to budou prosit! Chladný a nemilosrdný jest neblahý pud v jejich nitru, který je žene, aby snižovali jiné, jim často zcela cizí lidi. Chlad a nemilosrdnost stihne je proto stonásobnou silou na místě, jež na ně čeká, jakmile jednou musí opustit své pozemské tělo!
Budou pak v záhrobí psanci a hluboce opovrženými, víc než loupežníci a zloději. Celým tímto druhem lidí nese se společný potměšilý a zavrženíhodný rys, počínaje tak zvanou kmotrou klepnou až k oněm zkaženým tvorům, kteří se neštítí vyžádanou přísahou vydati falešné svědectví proti bližnímu, jemuž by byli měli z mnoha příčin děkovat!
Jednejte s nimi jako s jedovatým plazem, neboť si nezaslouží, aby byli něčím jiným.
Poněvadž celému lidstvu chybí jednotný vysoký cíl, dosažení království Božího, tak si nemají co říci, když jsou jednou dva neb tři pohromadě. Stalo se jim milým zvykem pomlouvati jiné a nejsou již ani schopni nahlédnouti bídnost tohoto počínání, protože již vůbec ztratili všechno pochopení následkem trvalého provádění těchto špatností.
Budou v záhrobí dále seděti pospolu a holdovat svým zamilovaným thematům, až uplyne doba, která jest dopřána k poslední možnosti vzestupu. Snad by se byli mohli ještě zachránit, ale takto budou strženi do rozkladu, v němž se octnou všechny hrubo- i jemnohmotné druhy hmoty, aby byly očistěny od každého jedu, který do nich vnesli lidští duchové, kteří nejsou hodni, aby zachovali své jméno!
Deváté přikázání
Nepožádáš manželky bližního svého!
Toto přikázání obrací se ostře a jasně proti tělesně zvířecím pudům, které člověk … bohužel … nechá příliš často vzkypěti, jakmile se mu k tomu naskytne příležitost!
Tím jsme se zároveň dotkli palčivého bodu, který tvoří největší léčku pro lidi. Podléhají mu také téměř všichni, jakmile s ním dostanou se do styku. Je to příležitost!
Pud se probouzí a je veden jedině myšlenkami! Člověk může to velmi lehce pozorovati sám na sobě, že pud se neprobudí a nemůže se probudit, chybí-li k tomu myšlenky! Je od nich úplně odvislý! Bez výjimky!
Neříkejte, že také smysl hmatu může probudit pud. To je nesprávné. Je to jen klam. Hmat probudí jen myšlenku a tato pak pud! Aby se probudila myšlenka, k tomu jest naskytující se příležitost nejsilnější pomůckou, takže se jí lidé sami musí báti. Proto jest také pro všechny lidi obojího pohlaví největší obranou a ochranou, když se příležitosti vyhnou! Jest to záchranná kotva v dnešní tísni, dokud veškeré lidstvo nebude v sobě tak silné, že jako zdravou samozřejmost bude udržovati krb svých myšlenek čistý. To dnes bohužel již není možné! Ale pak bude zcela určitě vyloučeno přestoupení přikázání.
Mnoho bouří musí se do té doby očistně přehnati přes lidstvo, ale tato kotva udrží, když každý usilující se přísně vynasnaží, aby nedal nikdy příležitost k svůdnému osamocení obou pohlaví.
Nechť si to každý vryje v paměť plamenným písmem, neboť není tak lehko se duševně opět osvobodit z přestoupení tohoto přikázání, protože zde přichází v úvahu i druhá strana. A k současnému vzestupu je jen zřídka příležitost.
„Nepožádáš manželky bližního svého!“ Tím se nemíní jen manželka, ale ženské pohlaví vůbec, tedy i dcery. Protože jest zřejmě řečeno: „Nepožádáš,“ jest míněna jen tělesná žádost, pud. Ne tedy snad poctivé a opravdové ucházení se!
V těchto jasných slovech nemůže býti omylu. Jedná se tu o přísný Boží zákon proti svedení nebo znásilnění, tak jako o poskvrnění myšlenkami tajné žádosti. Již tato žádostivost jako východisko dokonaného zlého činu jest přestoupením zákona, které má za následek karmický trest, který nutno nezbytně nějakým způsobem odpykat, než může býti duše opět od něho osvobozena. Někdy jest toto dění, považované lidmi za malichernost, dokonce rozhodující pro způsob příštího vtělení na zemi, nebo pro budoucí osud v tomto životě. Neberte proto moc myšlenek tak lehce! Věší se jim přirozeně na paty ve stejné míře i zodpovědnost! Jste zodpovědni i za nejlehkovážnější myšlení, protože již způsobuje škodu v jemnohmotném světě. V tom světě, který vás přijme po tomto pozemském životě.
Dojde-li však žádost ke svedení, tedy ke hrubohmotnému činu, bojte se odplaty, nejste-li již schopni napravit tento čin tělesně i duševně zde na zemi.
Nechť se již svedení stalo nejlichotivějším způsobem nebo v přísném požadavku, i když se na konec získalo dorozumění z ženské strany, nedá se tím zmírniti zpětné působení. To začalo již při žádosti a všechna chytrost, všechna umění přispívají jen k zostření tohoto zpětného působení. Poslední svolení pak již je nezruší.
Buďte proto na stráži, varujte se každé příležitosti a neoddávejte se v tom směru bezstarostnosti. V první řadě zachovejte krb svých myšlenek čistým! Pak nepřestoupíte nikdy toto přikázání!
Není také omluvou, snaží-li se člověk, aby si namluvil, že tu byla pravděpodobnost manželství! Tím by se teprve vymyslela nejhrubší nepravda. Manželství bez duševní lásky jest před Bohem neplatné. Ale duševní láska zůstává nejlepší ochranou proti přestoupení přikázání, protože skutečně milující chce pro milovaného vždy jen to nejlepší. Nemůže proto nikdy chovati nečistá přání nebo požadavky, proti nimž se přikázání především obrací!
Desáté přikázání
Nepožádáš domu bližního svého, ani služebníka jeho, ani dobytčete, ani cožkoliv jest bližního tvého!
Kdo si hledí výdělku v poctivé práci a v poctivém obchodu, může při velikém zúčtování v klidu očekávati vyvolání tohoto přikázání. Přejde kolem něho, aniž by se ho v úderu dotklo. Jest vlastně tak lehko plnit všecka přikázání. A přece … podívejte se jen řádně na všechny lidi. Záhy přijdete k poznání, že se ani toto přikázání, pro člověka zcela samozřejmé, nezachovává. Nebo se zachovává velmi zřídka a to ne s radostí, nýbrž jen s velkou námahou.
Jako neukojitelná žádost valí se to přes všechny lidi, ať bílé, žluté, hnědé, černé nebo rudé. Závidí bližním to, co sami nemají. Ještě lépe řečeno: Závidí jim všechno! V této závisti jest také již zapovězená žádostivost! Přestoupení zákona je tím již dokonáno a stává se kořenem mnohého zla, které člověka přivádí rychle k pádu, z něhož se často již nikdy nepozdvihne.
Průměrný člověk váží si ku podivu zřídka toho, co jmenuje svým vlastnictvím, nýbrž vždy jen toho, co sám nemá. Temno rozselo horlivě žádost a lidské duše se bohužel až příliš ochotně podvolily opatřiti nejúrodnější půdu pro tuto smutnou setbu. Tak se stala časem základem všeho konání většiny lidstva žádost po majetku druhých. Počínaje prostým přáním stupňuje se to v chytrosti a přemlouvání až k bezmezné závisti, trvalé nespokojenosti a až k slepé nenávisti.
Každá cesta k ukojení této žádostivosti byla dosud uznána za správnou, jen když příliš zřejmě neodporovala světskému zákonu. V rostoucí ziskuchtivosti nedbalo se Božího příkazu! Každý myslel, že jest skutečně počestný, dokud nebyl volán světským soudem k zodpovědnosti. Nedalo mu mnoho práce, aby se tomu vyhnul. Vynaložil jen největší opatrnost a bystrost rozumu, když měl v úmyslu své bližní bezohledně poškodit a když se mu stalo potřebou opatřit si lacino nějakou výhodu. Na to nemyslel, že právě to přijde mu mnohem dráže, než získání všech pozemských prostředků. Tak zvaná chytrost byla trumf! Ale chytrost podle dnešních pojmů není sama o sobě ničím jiným, než květem lstivosti nebo jejím vystupňováním. Zvláštní jest jen to, že lstivému člověku vychází každý vstříc s nedůvěrou, kdežto chytrákovi s úctou! Tato protismyslnost vyvěrá ze všeobecného základního názoru a stanoviska. Lstivý člověk je břídil v umění ukojiti svou žádost, kdežto rozumově chytří lidé stali se v tom mistry. Břídil nedovede své chtění obléci v krásné formy a sklidí za to jen soustrastné opovržení. Kdo to však dovede, tomu nese se vstříc z duší, které holdují stejnému sklonu, závistivý obdiv! I v tom je závist! Na půdě dnešního lidstva ani obdiv stejného druhu nemůže býti bez závisti. Lidé neznají tuto silnou vzpruhu četných vad. Již ani nevědí, že tato závist v mnohonásobných podobách ovládá a vede celé jejich myšlení a konání v této době! Závist je v jednotlivci i v celých národech, řídí státy, plodí války i strany a věčný spor, kde jen dva lidé mají se o něčem poradit!
Výstražně mělo by se zavolati ke všem státům: Kde jest plnění desátého přikázání! V nejnemilosrdnější chtivosti usiluje každý z pozemských států jen o majetek druhého! Neštítí se vraždy jednotlivce ani hromadných vražd. Nezalekne se zotročení celých národů, jen když se tím sám vyšine k velikosti. Krásné řeči o sebeurčení a sebeochraně jsou jen zbabělé výmluvy, protože státy samy zřejmě cítí, že něco se říci musí, aby se aspoň poněkud oslabily a omluvily ty nesmírné zločiny proti Božím přikázáním.
Ale to vše není státům nic platno. Neboť neúprosné je rydlo, které vrývá nedbání Božích přikázání do knihy světového dění. Neroztržitelné jsou niti karmy, které se oplétají kolem každého jednotlivce, takže ani nejmenší hnutí jeho myšlení a konání nemůže zůstati neodpykáno!
Kdo může přehlédnouti všechna tato vlákna, ten vidí, jaký strašlivý soud tím byl vyvolán. Zmatek a zhroucení všeho dosud vybudovaného jsou jen první lehké následky tohoto nejhanebnějšího znásilnění desátého přikázání Božího! Nikdo vám nemůže dáti milost, když již vždy více začínají se na vás projevovati všechny zhoubné účinky. Nezasloužili jste to jinak. Přichází jen to, co jste si sami vynutili.
Vytrhněte nečistou žádost úplně ze své duše! Uvažte, že i stát skládá se jen z jednotlivců! Zanechte veškeré závisti i nenávisti k lidem, kteří podle vašeho mínění mají více majetku než vy! Má to svůj důvod! Že však nejste schopni poznati tento důvod, jste vinni sami, protože jste si sami dobrovolně vynutili nesmírné zúžení své chápavosti, jak mu Bůh nechtěl. Muselo to nastat následkem vašeho neblahého přeceňování rozumu!
Kdo v novém království Božím zde na zemi nebude chtít býti spokojen s postavením, které mu bylo dáno rozuzlením karmických nití, které sám vytvořil, ten také není hoden této příležitosti, aby se poměrně lehce zbavil starých dluhů, které na něm lpí. Není hoden, aby směl současně ještě duchovně dozrávati, aby našel cestu vzhůru, k domovu všech lidských volných duchů, tam kde panuje jen Světlo a radost!
Neúprosně bude v budoucnu každý nespokojenec uchvácen jako nepotřebný rušitel kýženého míru, jako překážka zdravého vzestupu! Bude-li v něm ovšem ještě dobrý zárodek, který silně zaručuje brzký obrat, zůstane novým pozemským zákonem tak dlouho pokořen ke svému, prospěchu a k poslední své záchraně, až mu vzejde poznání o bezpodmínečné správnosti moudré vůle Boží. O správnosti také pro něho, který dosud v krátkozrakosti své duše a samochtěné hlouposti nemohl poznat, že lůžko, na kterém nyní na zemi leží, zhotovil si sám pro sebe jako nezbytný následek svého celého dosavadního bytí, více záhrobních i pozemských životů. Že to není slepá libovůle náhody! Při tom konečně pozná, že pro sebe potřebuje právě to a jen to, co prožívá a kde stojí. Tak jako poměry, do kterých se zrodil, se vším, co k tomu patří!
Pracuje-li pilně na sobě, bude stoupati nejen duchovně, ale také pozemsky. Chce-li si však vzdorně vynutit jinou cestu, bezohledně a ke škodě svých bližních, nemůže mu to nikdy přinésti pravého prospěchu.
Nesmí říci, že mu k tomu má a musí dáti Bůh ještě poznání, aby je mohl následovat a podle něho se změnit! Je to jen nový hřích a opovážlivost, očekává-li nebo dokonce žádá, aby se mu zprvu dokázalo, že je se svým názorem na omylu, aby mohl věřit a přesvědčit se o opaku! On je to, on jediný, který se sám učinil zcela nemožným pro poznání a který se odchýlil od správné dráhy, na které zpočátku stál! Možnost poznání dal mu již Bůh s sebou na cestu. A sám si vyprosil, aby směl po ní jíti! Poněvadž si cestu ve zlé svévoli hrubě zasypal, má mu Bůh jako služebník tento dům znovu otevřít?! Dětinské počínání! Právě tato osobivost, tato žádost přitíží člověku nejvíce při odpykávání takto spáchaného rouhání proti Bohu! Pravím vám: Každému loupežníku jest snáze oprostit se z viny, než lidské duši, která v očekávání osměluje se žádat, aby Bůh napravil vlastní a největší vinu člověka tím, že mu znovu daruje poznání! Právě to, co člověk sám na sebe naložil jako nejtěžší břemeno hříchu. A to způsobem, který se nejvíce protivil Boží vůli!
Bude to tvrdý zápas pro lidské duše, než se budou moci osvobodit od obvyklého přestupování desátého přikázání Božího. Než se změní tak, že skutečně budou také podle něho žíti v myšlení, v řeči i ve skutcích! Ale na všechny, kdo toho nedovedou, čeká utrpení a zničení zde na zemi i v záhrobí!
Amen!
Život
Pojem člověka o životě byl dosud nesprávný. Všechno, co člověk jmenuje životem, jest pouze hnaný pohyb. Nic jiného. Jest možno na něj pohlížeti jen jako na přirozený projev vlastního života.
To, co v celém stvoření formuje, udržuje, způsobuje zrání a rozklad, jest jen výsledek účinku více méně silného pohybu. Lidský rozum probádal tento pohyb a považuje ho za to nejvyšší. Našel v něm také svou hranici, za kterou ve svém bádání nemůže dále proniknouti, protože sám jest produktem tohoto pohybu. Proto nazval tento pohyb jako vrchol svého poznání prostě „silou“, „živou silou“, nebo také „životem“.
Ale není to ani síla, tím méně život. Jest to jen přirozený, neodvratný projev života. Síla jest pouze v životě samotném, tvoří s ním jedno a jest od něho neodlučitelna. Poněvadž tedy síla a život jsou nerozlučny, stvoření však je formováno, udržováno a opět v rozklad uváděno jen pohybem, nemůže se uvnitř stvoření mluviti ani o síle, ani o životě.
Kdo tedy chce mluviti o objevu prasíly, nebo chce dokonce využíti prasíly pomocí strojů, jest na omylu, protože toho nemůže najíti uvnitř stvoření. Považuje za tuto prasílu něco jiného a označuje to pak jen podle svého názoru slovem „síla“. Tím ovšem takový člověk dokazuje, že nemá ani potuchy o dění ve stvoření a o stvoření samotném. To však nelze mu vytýkat, protože sdílí tuto nevědomost se všemi svými bližními, učenými i neučenými.
Proto jsem ve svém poselství mluvil zpočátku o „síle“, která proudí stvořením, protože jsem mnohé mohl učiniti lidem srozumitelné jen tímto způsobem.
Jinak by mé výklady nebyli vůbec pochopili. Teď však mohu jíti dále a podati obraz, který střízlivým způsobem odráží postup všeho dění. Toto líčení jest nového druhu, nemění však nic na mých dosud podaných vysvětleních. Vše zůstává přesně tak, jak jsem řekl a jak také skutečně jest.
Novost v mém nynějším podání jest jen zdánlivá, protože vše tentokráte osvětluji jinak.
Dávám tím pevný základ, veliký kadlub, do kterého člověk může vsaditi vše, co bylo řečeno v předcházejícím poselství, jako trvale se pohybující, vroucí náplň. Tím stává se vše pak jediným celkem, něčím, co k sobě nezbytně patří a v sebe splývá. Tak získá člověk pro sebe nevyčerpatelný, ve všem harmonizující celkový přehled velikého dění, které mu dosud bylo neznámo a jež v sobě chová i jeho vlastní vznik a bytí.
Posluchač a čtenář nechť si nyní obrazně představí, co před ním rozvíjím:
Život, skutečný, opravdový život jest něco dokonale samostatného, dokonale neodvislého. Jinak by se to nesmělo označovati jako „život“. To však jest pouze a jedině jen v Bohu! Protože mimo Boha nic není skutečně „živého“, má také jedině On sílu, která jest v životě. Jedině On sám jest proto také onou často jmenovanou prasílou, nebo vůbec „silou“! A v síle jest opět světlo! Výraz „prasvětlo“ jest proto stejně nesprávný jako výraz „prasíla“. Jest prostě jen jedno světlo a jedna síla: Bůh!
Jsoucnost Boha, síly, světla, tedy života, vyžaduje sama již tvoření! Neboť živé světlo, živá síla nemůže se obejíti bez vyzařování. A v tomto vyzařování jest skryto vše potřebné pro stvoření!
Vyzařování však není světlo samo!
Vše, co trvá mimo Boha, má svůj původ jen v jeho vyzařování! Toto vyzařování jest však pro světlo samozřejmým projevem a účinkem. A tento účinek byl zde vždy, od věčnosti.
V blízkosti Světla jest síla vyzařování přirozeně největší. Jest tak mocná, že v ní nemůže býti žádného jiného pohybu než naprostý, přímý pohyb kupředu, který spočívá ve vyzařování. Tak vychází to od Boha daleko, do pohádkových dálav, jichž rozsah si lidský duch nedovede ani představiti.
Ale tam, kde toto naprosté puzení kupředu, které se rovná trvalému, nesmírnému tlaku, konečně poněkud povolí, mění se dosavadní, jen kupředu přímo se ženoucí pohyb v pohyb krouživý. Tento krouživý způsob vzniká tím, že současně s pohybem kupředu působí přitažlivost živé síly. Všechno, co bylo vrženo za hranici přímého vyzařování, strhuje tato přitažlivost živé síly opět nazpět až k bodu, kde převládá jen pohyb kupředu. Tím vznikají krouživé pohyby elipsovitého tvaru, protože to již není žádný vlastní pohyb, nýbrž jen pohyb vzniklý přitažlivostí, která spočívá v síle, tedy v Bohu samotném. Tento pohyb vznikne vždy, když to, co bylo vypuzeno přes jistý bod, jest přitažlivostí strženo opět nazpět.
V těchto krouživých pohybech, kde povolil nesmírný tlak přímého vyzařování, vzniká přirozeně i lehké ochlazení a z toho pak opět srážení a tuhnutí.
Sraženina klesá, hlouběji nebo dále od původního nejsilnějšího vyzařování, jest však stále ještě udržována vše pronikající přitažlivostí síly. Zároveň však se jí dostává stále ještě dosti hnací síly vyzařováním. Tím vznikají stále nové krouživé pohyby, setrvávající vždy v jiných, ale zcela určitých hranicích. Tak následuje stále srážení a tuhnutí za srážením a tuhnutím, a vytváří se jedna elipsovitě kroužící pohybová úroveň za druhou. Tak vzniká nahromadění a konečně stále pevnější tvary, víc a více vzdálené od prvotního vyzařování a jeho nesmírného tlaku kupředu.
Z takto vzniklého odstupňování vytvářejí se úrovně, v nichž se určité druhy shlukují a udržují podle stupně svého ochlazení. Tyto úrovně nebo druhy jsem již vylíčil ve svém poselství. Na nejvyšším místě stvoření jest to veliká základní úroveň duchovna, k ní pak připojuje se bytostné, jemnohmotné a konečně hrubohmotné. Každá úroveň má opět mnohá odstupňování. Jest samozřejmo, že při tom všechny dokonalejší druhy zůstávají výše, východisku nejblíže, protože jsou mu nejpodobnější a přitažlivost živé síly musí na ně působiti nejsilněji.
Jak jsem již řekl, toto vyzařování Světla, tak nepochopitelné lidskému duchu, bylo tu vždy, od věčnosti.
Ale Bůh nedal tomuto vyzařování působiti dále, než k jisté hranici, na které proud, ženoucí naprosto kupředu, tvořil ještě přímou linii. Tak udržovalo se čisté Božské vyzařování svítící plnou jasností, bez ochlazování a s tím spojeného srážení. To tvořilo Božskou sféru, věčně trvající s Bohem samotným! Do tohoto jasu nemohlo nikdy vniknouti zkalení, ani žádné odchýlení nebo změna. Byla možná jen dokonalá harmonie s původem, se Světlem samotným. Toto Světlo jest nerozlučně spojeno s Bohem a nemůže postrádati tohoto vyzařování živé síly, které jest jeho přirozeným projevem.
K této Božské sféře, ve které panuje tlak nejbližší blízkosti živé síly, nepochopitelný pro lidského ducha, patří jako nejzazší bod, jako hranice a současně kotviště, vlastní hrad Grálu, který lze si také představiti a mysleti jako uzavírající protipól. Nachází se tedy ještě v okruhu Božského, jest proto od věčnosti a zůstane nezměněn pro celou věčnost, i kdyby stvoření mělo se jednou rozpadnouti v trosky.
Tak tomu bylo od věčnosti. Jest to něco nepochopitelného pro lidského ducha.
Teprve když Bůh ve své vůli vyslal veliké slovo: „Budiž světlo!“ vystřelily paprsky přes tuto dosud určenou hranici dále do temného vesmíru, kde nebylo světla a přinášely pohyb a teplo. A to byl počátek stvoření, které zrodilo pak lidského ducha a mohlo se mu státi domovem.
Bůh, Světlo, nepotřebuje tohoto stvoření. Kdyby opět omezil vyzařování jen na jeho nutnou hranici, takže by zůstala jen sféra Božské čistoty, do které nemůže vniknouti zkalení, jako tomu bylo zprvu, nadešel by konec všeho dalšího. Tím přestalo by však i bytí člověka, který může býti vědomým jen v tomto stvoření. –
Bezprostřední a přímé vyzařování Světla může ploditi jen dokonalost. Ale ve změnách tohoto prvotního tlaku, které nastávají stále většími vzdálenostmi, zmenšuje se tato původní dokonalost, protože postupujícím ochlazováním stále a trvale odlučují se jednotlivé části a zůstávají zpět. Čistota dokonalosti vyžaduje tlak Božského vyzařování v jeho nejvyšší síle, jak jest to možno jen v blízkosti Boží. Tlak budí pohyb a z něho vzniká teplo, horko a žár. Ale tlak jest jen projev síly, ne síla sama. Také záření a vyzařování vznikají jen pod tlakem síly, nejsou však silou samotnou. Proto jsou vyzařování a záření ve stvoření také jen důsledkem přiměřeného pohybu, který se musí zase říditi podle stávajícího tlaku. Kde ve stvoření není tedy žádného záření, tam také není žádného pohybu, nebo jak lidé mylně říkají, není tam „života“. Neboť každý pohyb září. Zastavení pohybu jest nicota, nehybnost, kterou lidé nazývají smrt. Tak nastane také veliký soud jen zvýšeným tlakem Božského paprsku. Stane se tak prostřednictvím Vyslance Božího, vtěleného do hrubohmotnosti, jemuž Bůh dal jiskru své živé síly. Tlaku této jiskry živé síly, který přirozeně nemůže býti tak silný jako mocný tlak živé síly v Bohu Otci samotném, může odolati jen všechno to, co se pohybuje správně v zákonitých projevech Božské síly! Toto správné bude tím posíleno, ale nerozžhaví se až do bílého žáru, který by je roztavil. K tomu by již záření jiskry síly tohoto Vyslance Božího nedostačilo. Všechno, co překáží, vymkne se však ze svých stěžejí, bude vyraženo ze svého falešného pohybu a dráhy, bude rozloženo a rozbořeno. Na to záření síly této jiskry dostačí úplně. Tak nastane velký Boží soud zcela samočinně a nepodléhá snad libovůli Vyslance Božího. Stane se tak prostě na základě zákona záření, který se musel vytvořiti jako důsledek vyzařování Božské síly. Všechno, co se správně pohybuje, jak v myšlení, tak v konání, vyzařuje v hrubohmotnosti barvu fialovou.
Ale vše, co jest temné a zlé, nebo k tomu usiluje, nechť v myšlení nebo v žádosti, má barvu kalné žluti. Tyto dvě barvy jsou základní barvy pro soud! Podle síly chtění nebo konání jsou také pak vyzařování slabá nebo silná. S Vyslancem Božím přichází paprsek Božského světla nezměněný do stvoření a tím i sem na zemi! Božské světlo posílí a pozvedne dobro, tedy všechno pozemsky fialové, kdežto pozemsky kalná žluť bude rozložena a zničena.
Podle druhu a síly chtění nebo konání jest vyzařování silné nebo slabší. A podle toho vytvoří se pak také druh a síla soudícího účinku Božského světelného paprsku v neomylné spravedlnosti!
Může se zcela dobře říci, že stvoření jest obklíčeno a prostoupeno obrovským mnohobarevným rozvětvením záření. Tato záření jsou jen projevem rozmanitých pohybů, které mají svou příčinu v tlaku živé síly v Bohu. Jinými slovy: Bůh svou živou silou udržuje stvoření. Všechno to jest správné, nechť se proto volí jakákoliv forma výrazu. Musí však býti přesně znám pravý původ a postup dalšího vývoje, chce-li se na tomto základě něco podniknouti.
Nejvyšší stupeň tepla dává bílý žár, jak je tomu ve sféře Božské. Při menším stupni tepla vznikají znenáhla jiné barvy a při ochlazování se vše víc a více zhušťuje.
Chci se i v dalších výkladech přidržeti těchto pozemských pojmů. Pak mohu říci, že lidský duch nemůže býti nikdy rozžhaven do běla, protože vznikl na úrovni, ve které se tlak zeslaboval a nebyl proto již schopen, aby vytvořil nejvyšší stupeň žáru. Svým původem patří proto k takovému druhu, který nemůže snésti tento nejvyšší stupeň síly ještě při vědomí. Také možno říci: Duchovno vzniká a může býti sebe vědomé teprve při zcela určitém ochlazení. Druh, ve kterém má původ „duch“, jest také jen sraženinou ze sféry Božské. Tato sraženina vytvořila se nutně lehkým ochlazením.
Všechno rozšiřuje se stupňovitě dále. První sraženina z Božské sféry vytváří čistě duchovní, ve kterém mají svůj původ Prastvoření. Z této sraženiny utvoří se další, která přináší druh, z něhož se mohou vyvinouti lidští duchové. Sraženina tohoto druhu přináší opět bytostné, z něhož pak opět odpadá jemnohmotné, které pak jako poslední přináší hrubohmotné. Při tom však jest ještě velmi mnoho mezistupňů v každém zde jmenovaném základním druhu. Tyto mezistupně slouží jako přechody a umožňují spojení. Tak je tomu i v Božském.
První sraženina z Božské sféry jest také obsahově nejbohatší, což je snadno pochopitelno. Mohla tedy ihned býti sebe vědomá a vytvořila tak zvané Prastvořené. Další sraženina, vyplývající z této první, není již tak silná a musí se k vědomí vyvíjeti proto teprve zvolna. Z ní vznikají lidští duchové.
Bohatším obsahem svého druhu stojí proto Prastvoření na nejvyšším místě ve stvoření, protože tvoří první sraženinu ze sféry Božské. Lidští duchové mají svůj počátek však teprve v další sraženině a nemohou proto samozřejmě ani při plné zralosti dospěti až k výši Prastvořených, kteří jsou druhově a obsahově bohatší. Musí proto setrvati na výši svého vlastního druhu. K vzestupu ještě výše chybí jim něco, čeho není možno doplniti leč tehdy, že by jim sama živá Božská síla přispěla, a toto chybějící něco přivodila. To však nemůže se díti přirozenou průchodní cestou. Muselo by to vyjíti ze živé části Boha, která jest přemístěna do stvoření. V tomto případě, poněvadž se jedná o skutečnou, vlastní živou sílu, jest vyloučeno jinak nezbytně následující ochlazení vyzařování. On sám má proto možnost svým bezprostředním vlastním vyzařováním připojiti lidskému duchu chybějící něco, co mu pak umožňuje vkročiti na hranici oblasti Prastvořených.
Při vypuzení vyzařování přes hranici Božské sféry, tedy na počátku stvoření, vznikla u věčného hradu Grálu, který se nachází na nejzazší hranici Božské sféry, nová přístavba. Tato přístavba vznikla na druhé straně tohoto hradu, v nejduchovnější části stvoření, takže i Prastvoření na své straně mohou navštěvovati tuto novou část hradu v duchovnu. Ovšem ke hranici směrem vzhůru jen tak daleko, pokud je to stanoveno jejich druhu. Krok za tuto hranici, tedy vniknutí do sféry Božské, znamenal by pro ně okamžitou ztrátu vědomí, rozplynutí se v bílém žáru, kdyby … tento krok mohli vůbec učiniti. Ale to možno není. Tam byli by novým, pro ně nezvyklým, mnohem silnějším tlakem Božské sféry prostě vrženi zpět. Jinak řečeno, tento tlak jim nedovolí vejíti. Zabraňuje jim zcela přirozenou formou vstup, aniž je třeba, aby se tu stalo něco dalšího.
Podobně děje se vyvinutým lidským duchům vůči Prastvořeným a jejich úrovni pobytu.
Tak stojí dnes hrad Grálu se svou duchovní přístavbou jako prostředník mezi Božským a mezi stvořením. Jím musí procházeti všechno vyzařování, nutné pro stvoření. Syn Člověka jako král Grálu jest jediným prostředníkem, který následkem druhu svého původu může překročiti hranici ze stvoření do Božského, která spojuje Božské s duchovnem. Z toho důvodu musí býti toto spojení mystériem.
Hluboko pod tímto hradem Grálu a oblastí Prastvořených jest teprve ráj, jako nejvyšší, nekrásnější místo pro lidské duchy, kteří se v Boží vůli podrobili zákonům jeho vyzařování a dosáhli plné zralosti. –
Nechci se zde pouštěti do podrobností, aby vlastní obraz dění nešel příliš do široka. K tomu podám pro pozemskou vědu ještě knihy ke studiu jednotlivých dějů, jako na příklad o vývoji na jednotlivých úrovních, jejich vzájemné působení atd. Nic nesmí se přeskočiti, jinak se přivodí mezera, která lidskému vědění ihned velí, aby strnulo.
Dochází-li pozemský duch ve své zralosti po dlouhém putování zpět ke hranici, určené pro jeho druh, tedy k počátku silnějšího tlaku, nemůže se rozžhaviti ještě více, než mu již dovolila plná, zralost. Při zvýšeném tlaku mocnější síly musel by se druh jeho podstaty rozplynout a shořet, proměnit se ve stupeň zvýšeného žáru. Tím by se ztratilo jeho já. Nemohl by pak již existovati jako lidský duch a musel by uhořeti a ztratit se v bílém světle. Již v oblasti Prastvořených pozbývá vědomí následkem tam panujícího vyššího tlaku.
Bílé Světlo, tedy Boží vyzařování, ve kterém může vědomě obstáti jen Božské, chová tedy v sobě všecky základní součástky stvoření, které při pozvolném ochlazování směrem dolů se usazují, v pohybu se formují a zformované spojují, ale nesplývají již do sebe, protože chybí potřebný k tomu tlak. Při každém stupni ochlazení tvoří se určitý výron a zůstává zpět. Zprvu Božské, pak duchovní, později bytostné, až konečně klesá dále jen jemnohmotnost a hrubohmotnost.
Jest tedy stvoření vlastně sraženina a usedlina při rostoucím ochlazování bílého světla, při vyzařování světla živého. Duchovní jakož i bytostné může se tvořiti a nabývati vědomí jen při zcela určitém stupni ochlazení, což jest souznačné se zmenšením tlaku Božího vyzařování.
Mluvím-li zde o rozplynutí nebo rozpuštění lidského ducha při velmi silném tlaku vyzařovaného světla, není tím na této hranici míněna Nirvána buddhistů, jak by si tito rádi vykládali mé vysvětlení. Můj výklad týká se jen dění směrem ze Světla dolů, kdežto Nirvána má býti vrcholným bodem pro cestu vzhůru.
Zde by se zasunula závora. Aby se lidský duch dostal z této země vzhůru do duchovní říše, do ráje, na jehož nejvyšší hranici jest hledati tento bod, musel již každý dospěti nejvyšší zralosti jako vědomé „já“. Zralosti podle vůle Boží, ne snad podle lidského zdání. Jinak nemůže přijíti do této říše. Je-li však jako sebe vědomý duch tak dalece zralý, pak je tímto zvýšeným tlakem Božské sféry udržován přísně na této hranici. Nemůže dále! A také nechce! V Božské sféře nemohl by nikdy požívati radostí, protože tam již nemůže býti lidským duchem a rozplynul by se. V duchovní říši, v ráji, najde však věčné radosti a v díku ani nepomyslí na to, aby chtěl býti rozpuštěn.
Kromě toho jest ve své plné zralosti potřebným ku povznesení a zdokonalení úrovní, ležících pod ním, které v dalších sraženinách jsou schopny odolati méně silnému tlaku nežli on. Tam je on, lidský duch, tím nejvyšším, protože odolává silnějšímu tlaku, ba jest mu ho dokonce třeba. –
V těchto nížinách jest úkolem lidského ducha, aby vše, co jest pod ním, otvíral podle možnosti vlivu čistých světlých vyzařování pomocí síly, která jest v něm. Tím může pro všechno ostatní působiti jako prostředník, skrze něhož může pronikati silnější tlak a rozlévati tak požehnání. Sám může tento vyšší tlak přijímat a rozdělovat a dávat dále, aby očistně rozkládal všechno nečisté.
Člověk však v tomto bohužel špatně hospodařil. Všechno ve stvoření, co se vyvíjeti mělo, se ovšem vyvíjelo následkem tlaku nebo pudu. Vyvíjelo se sice včas, ale nesprávně, protože člověk tu nejen selhal, ale dokonce bludně vedl dolů, místo nahoru! Proto vznikly jen ošklivé karikatury všeho místo přirozené krásy.
Býti přirozeným znamená však jíti a usilovati vzhůru, sledovati přitažlivost živoucí síly. Vždyť v přirozenosti usiluje vše jen vzhůru, tak jako každé stéblo trávy, každá květina, každý strom. Tak bohužel vše to, co bylo vedeno lidským chtěním, podobá se jen zevnějškem tomu, co člověk měl podporovati.
Tak ku příkladu bohatý vnitřní život při povrchním pozorování zaměňuje se navenek s bezvýznamností a prázdnotou, která se jeví jako blaseovanost. Čisté uctívání veškeré krásy jest ve svých projevech zpočátku také podobno nízké žádostivosti, protože obojí jeví jistou míru blouznivosti. Jenže jedna jest pravá a druhá falešná a slouží jen jako prostředek k účelu. Tak se skutečná půvabnost nahrazuje ješitností a šplhařství předstírá pravou službu. Tak to jde dále ve všem, co člověk vypěstoval. Jen zřídka vedou jeho cesty ke Světlu. Téměř vše kloní se k temnu.
To musí býti vyhlazeno, aby z této Sodomy a Gomorry vzniklo nyní na zemi Království Boží. Všechno konečně vstříc Světlu, k čemuž je člověk prostředníkem!
O Světle samotném, o Bohu při tom nemluvím. Jest mi to příliš svaté! Kromě toho by to člověk přece nikdy nemohl pochopit. Musí se věčně spokojiti tím, že Bůh jest!
__________________________________